Z Beskyd do Bílých Karpat za 5 dní

Na začátku byli tři kamarádi, kteří by chtěli jít na vandr. A protože jsme přemýšleli kam vyrazit a užít si svobodu, upoutal mou pozornost jihovýchod Moravy. Beskydy a Bílé Karpaty jsou lákavé. Proto jsem vymyslel zhruba 110 km dlouhý trek z Rožnova pod Radhoštěm do Luhačovic. Na výškové metry je to 2810 m nahoru a 2934 m dolů. Pro všechny trekaře, hikery, vandráky a vůbec všechny tuláky – vyrážíme na pětidenní putování Valašskem po československé hranici. Dobrá výbava je na pět dní v přírodě nutná. Jestli ji budete mít navíc lehkou, ocení to záda i nohy. Dobře prošlápnuté boty jsou základ a starost o nohy se vyplatí. Nakonec to chce už hlavně dobrou náladu a nadšení vyrazit!

Den první

Začátky bývají někdy obtížné

Plán byl jednoduchý. Já a kamarád přijedeme do Luhačovic z Brna autem. Budeme tak mít rychlý odvoz při cestě zpět. Z Luhačovic pak autobusem do Vizovic a dalším do Rožnova. Třetí kamarád jede z Prahy do Rožnova vlakovými spoji. Vše šlo podle plánu, a přílišnou starost nám nedělala ani horší předpověď počasí. Věděli jsme, že první den bude nejvíc pršet a nejvíc zima. Další dny už bez deště a teplota bude celých pět dní na treku stoupat, každý den asi o dva stupně nahoru. Nicméně první komplikace se objevila už v prvním autobusu. Zpoždění. Ve Vizovicích nám před nosem ujíždí spoj do Rožnova, další jede až za hodinu. Kamarád ve vlaku jede načas, bude muset hold počkat. Druhým autobusem tedy přijíždíme do Rožnova pod Radhoštěm o hodinu později.

První den byly mokré lesy a bahnité cesty

Můžeme vyrazit?

V hodinovém čekání si kamarád obhlédnul situaci s počasím a zjistil kam máme vyrazit. Netřeba se tak dívat hned do map. S nadšením vyrážíme a sdílíme první novinky, přeci jenom jsme se takhle do kupy už nějakou dobu neviděli. Míříme do vegetariánského bistra v Rožnově na oběd, abychom mohli vyrazit s plným břichem. Po asi 600 metrech se začínají domy vytrácet a konec města je na dohled. S veškerým nadšením a slepou vírou v kamarádovy navigační schopnosti, jsme vyrazili přesně na opačnou stranu. Hups … Otočka na podpatku a jdeme zpět. Mimo jiné začíná už pršet. Tentokrát už správným směrem procházíme Masarykovým náměstím a v bistru si dáváme úvodní pivo a jídlo. S krátkou pauzou jsme připravení a můžeme vyrazit na naše pětidenní putování.

První kilometry v dešti a bahně

Je kolem půl druhé odpoledne a čeká nás 16 km se stoupáním asi 450 metrů v dešti a bahně. Nic moc vyhlídky, a západ slunce je už v sedm večer. Máme co dělat. První stovky metrů za Rožnovem jsou úzké lesní cestičky, kde je pořádně mokro a kluzko. Máme ale dobrou náladu a proto jdeme bez obtíží. Navíc po prvotním zahřátí svalů už i nohy jdou samy. Na prvním rozcestí Na Suši dáváme první pauzu. Sušíme rychle boty, ponožky a chodidla. A já vytahuji tři welcome-piva abchom si přiťukli na zahájení našeho vandru. A taky trochu proto, abych se zbavil 1,5 kg v batohu … Počasí už se také umoudřuje a pomalu přestává pršet. Odtud scházíme do vesnice Vigantice až do Hutisko-Solanec a dál pokračujeme po modré.

Náročné stoupání a spaní před Kotlovou

Ze Solance jdeme do prudkého kopce a s přicházející únavou zpomaluje i tempo. Z 500 m n. m. chceme spát u Kotlové, která ja 869 m n. m. Pomalu a postupně, po modré až nahoru. Večer se pomalu blíží, mrholí a pocitová teplota také dost rychle klesá. Došli jsme k Valašskému okénku pod Kotlovou s nadějí na pivo a svačinu. Bohužel ale zavřeno, proto vytahujeme vlastní zdroje a pak už rychle spěcháme najít místo ke spaní, poněvadž tma nastupuje rychle. Přístřešky jsme postavili na rovné plošince pod Kotlovou, schovaní nedaleko lesní cesty. Nebylo už na co čekat. Byla tma, zima a únava byla také znát. Navíc se spustil lehký déšť. Dali jsme si z placatky panáka na zahřátí a šli rychle spát.

Den druhý

Teplá snídaně v chladu je k nezaplacení

Ráno se probouzím do mlhy klidného lesa. Všude stále mokro a ve vzduchu hodně vlhkosti. I pocitová teplota je dost nízká. Aspoň ale neprší. Postupně se probouzíme všichni a ohříváme vodu na kafe Drip it. To je už ověřená kvalita a skvělá volba jak si užít opravdu dobrou filtrovanou kávu v takovýchto podmínkách. Ohřátou vodu jsem využil i na svou ovesnou chia kaši a v duchu jsem děkoval své ženě, že mi ty kaše napařila. Ke snídani v chladu mít teplou kaši i teplé kafe … lepší to být nemohlo. Po snídani rychle balíme a vyrážíme na další etapu. Pořád tedy dost mokří procházíme lesem a rozbahněnou cestou. U rozcestí Pálenice scházíme na jih z kopce dolů a u farmy pozorujeme krávy na pastvě.

Voda je dobrý vodič elektřiny

V tom ale kamarád uklouzne tak nešťastně, že jej na chvíli vidíme letět vzduchem. Dopad je ještě horší, protože se jeho noha otře o elektrický ohradník, který je pod proudem. Po rychlém ucuknutí slyšíme salvu nadávek a zjišťujeme, zda-li je v pořádku. Proud samozřejmě po mokrém oblečení projel po půlce těla. Kamarád je v pořádku, jen od bahna a malinko v šoku. Nakonec se tomu musíme smát, protože takový kousek se jen tak nepovede. Po této krátké anabázi jdeme po modré dál. Už začíná vykukovat sluníčko a my vyhlížíme možnou hospodu ve Velkých Karlovicích, kde bychom si dali teplé jídlo a posušili věci. V restauraci a hotelu Potocký máme celý salonek pro sebe. Sušíme o sto šest, nabíjíme elektrická zařízení a u jídla a piva čerpáme síly.

Dřevěný barokní kostel ve Velkých Karlovicích

Galerie soch v Pluskovci a rozhledna Stratenec

Po obědové přestávce procházíme Velkými Karlovicemi a já poprvé vytahuji trekové hole, protože mne začínají nezvykle bolet chodidla při chůzi. Obtíž trochu polevuje, když část námahy přesouvám přes ruce do holí. Po chvíli jsme přišli k moc krásnému baroknímu kostelu Panny Marie Sněžné. Zajímavá je také prohlídka trochu vzdálenější galerie dřevěných soch v Pluskovci u Velkých Karlovic. Odtud jdeme dalších 6 km do kopce a stoupáme o 500 metrů nahoru k Sedlu Bukovina, a to už jsme na hřebeni. Jdeme se podívat na blízkou rozhlednu Stratenec. Odtud jsou překrásná panoramata jak na českou tak i slovenskou stranu. A taky zde pořádně fouká, neb zde není příliš přírodní zástěny. Už se ale opět schyluje k večeru a proto jdeme dál a hledáme místo na spaní, tentokrát ještě za světla.

Velká noc nemusí být jen o Velikonocích

Pořád ale ne a ne najít dobré místo. Pokračujeme a už padá i tma. Nakonec jsme místo našli o dost dál, než jsme předpokládali a s čelovkami na hlavě. Přístřešky stály rychle a kamarád uvařil svou vyhlášenou červenou čočku. Spokojení jsme šli spát. Když utichlo poslední zašustění spacáku začali jsme slyšet dost podivné zvuky. Dusot okolo, jakoby kolem nás někdo chodil, přicházel a odcházel. Párkrát jsme posvítili okolo, ale nikde nikdo. Nakonec jsme usnuli, byť dusot byl dost hlasitý a my nervózní. Noc ale začala být zajímavější o pár hodin později, kdy jsme uslyšeli dost hlasité řvaní zvířete. Navíc se skřeky opakovaly, stupňovaly a hlavně přibližovaly naším směrem. Skřeky se přibližovaly stále víc. Delší i kratší a intenzivní.

Z Beskyd do Bílých Karpat je spousta takových výhledů

Divočák či jelen?

Vzbuzení jsme byli všichni, ale nikdo ani nepíp. Až to kamarád nevydržel a začal nás burcovat ať vstáváme. Já se pokoušel budící výzvy ignorovat s taktikou – jsem schovaný ve spacáku, dělej, že spíš a nic se ti nemůže stát. V momentě mne ale vzbudí kamarádova informace, že je to určitě divočák, a zvláště jeho nápad – pojďme vylézt na stromy, abychom se vyhnuli kontaktu se zvířetem. Představa, že v těch 4 stupních a s minimálním oblečením na sobě lezu ve tmě na strom byla opravdu šílená. Pro všechny případy si ale oblékám gatě a ospalá mysl začíná uvažovat. To přece nemůže být divočák, možná spíš jelen, a ten nám nic neudělá. Přesvědčuji kolegy, že je to jelen a navíc se podivné skřeky začínají vzdalovat a mizet. Na strom lézt nemusím … ufff …

Velká a dlouhá noc nás čekala na hřebeni Javorníků

Den třetí

Po Stezce Českem na Makytu

Další den ráno jsme měli nočního zážitku plnou hlavu. U snídaně jsme se shodli, že to musel být asi jelen. Přičemž v místních lesích by nemusel být výjimkou ani medvěd, vlk nebo rys. Ale hlavně jsme v pořádku my i vybavení. Vyrážíme na cestu a víme, že je před námi horská chata Portáš, kde bychom mohli mít brzký oběd. Mimochodem tato cesta po hřebeni je také součástí etapy jižní části Stezky Českem. Na Portáši jsme dali pauzu a klasickou rutinu – sušení, nabíjení, jídlo, pivo a nabírání sil. Pokračujeme dál, hlavní dnešní úsek nás čeká a není vůbec krátký. Je krásné počasí a sluníčko usušilo většinu cesty. Kilometry ubíhají rychle. Prošli jsme kolem rozcestí Krkostěna, Papajské sedlo až na vrchol Makyta, kam vede prudké stoupání.

Večerní výšlap na Čubův kopec

Makyta je také název největší lesní přírodní rezervace Javorníků. Název Makyta pochází z valašského slova označující vrbu jívu, která byla kdysi běžným porostem okrajů luk na úbočí tohoto kopce. Po pauze scházíme z Makyty a jdeme moc pěknými lesy. Otevírají se i čarokrásná panoramata na krajinu okolo nás. I sluníčko nám přeje a hltáme kilometr za kilometrem. Už jsme na okraji Francovy Lhoty a i čas už trochu pokročil. Jdeme ale večerní výšlap na Čubův kopec, který je ale pro mne utrpením. Bolest chodidel se z předešlého dne zhoršila a i jakékoliv pokusy situaci zlepšit se nedaří. Jediné co spolehlivě pomáhá jsou ty trekové hole. Nohy ale bolí i tak dost. V dost mrzuté náladě doháním kamarády, kteří už jsou nahoře u rozhledny.

Spaní a večeře jako v hotelu

Už je skoro tma, a po předchozí noci se nám úplně přístřešky stavět nechce. Zjišťujeme ovšem, že možná nebudeme muset. O asi tři kilometry dál je nad obcí Střelná malá kaplička a hned vedle krásná otevřená místnost na přespání. V naději doufáme, že tam ještě bude místo. Rychlým tempem k nocovišti skoro klušeme a místnost na nás hezky čeká, prázdná a čistá. Dneska se bude spát výborně. Tentokráte vařím já – kuskus se zeleninou, arašídy, kešu a teriyaki omáčkou. Kuskus, omáčku a koření jsem bral z domova, vše už naměřené a namíchané. Zeleninu jsem kupoval ve Velkých Karlovicích předešlý den. S plným žaludkem si ještě chvíli povídáme a s panákem na dobrou noc usínáme.

Den čtvrtý

Probuzení s výhledem

Z rána se probouzíme do úchvatného výhledu na Střelnou a okolní přírodu. Východ slunce jsem samozřejmě zaspal. Po snídani jsme odešli v pravý čas, protože se ke kapličce zrovna blížila větší skupinka turistů. Chodidla mne bolí čím dál více a bez holí už se neobejdu. Bolesti průběžně přicházejí odcházejí. Nejdříve jedna noha, pak druhá. Daří se mi ale držet tempo a šplháme na kopec Končitá. Je to ale mnohem příjemnější výšlap než včerejší den na Čubův kopec. Z Končité pokračujeme kolem kapličky Panny Marie a později kolem odpočinkového místa Požár. Za několik dalších kilometrů máme oběd v restauraci Královec. Polévka a smažák doplní nutnou energii na druhou půlku dnešní trasy.

Z rozhledny Královec je výhled široko daleko

Asi 300 metrů od restaurace je moc hezká dřevěná rozhledna Královec. Výhled na Valašské Klobouky, Bílé Karpaty a Javorníky nabízí 18 metrů vysoká rozhledna. Odtud pozvolna klesáme několik kilometrů až do civilizace – Valašských Klobouků. V centru města jsme vyzkoušeli schovanou kavárničku s milým názvem „V klidu“. Ideální místo pro dobrou kávu a rychlé cukry. To nám pomůže, abychom zvládli z Klobouků přejít dvojvrchol Stráně a Kubovec, které jsou už součástí Bílých Karpat. Z Klobouků je to ale zhruba 250 výškových metrů. Posilnění ale kopec zvládáme bez větších obtíží. Kratší pauzu jsme si dali až u Hložecké kaple a v nedaleké studánce doplňujeme zásoby vody.

Doprovázel nás západ slunce

Z blízkého kopce Kubovec rychle klesáme. Já zatím opět polykám bolestivé nohy a přesvědčuji sám sebe, že to do zítra vydržím. Při sestupu nás ale doprovází barevný západ slunce. Pro mne to panorama bylo příjemným anestetikem. Pro místo ke spaní jsme zkusili vybrat ptačí pozorovatelnu za Vlachovicemi, která by snad měla být volně přístupná a jen pár kilometrů daleko. Vidina, že bychom zase mohli spát v „pevném“ přístřeší nás žene skrz večerní Vrbětice. Naše místo na spaní je již blízko a popravdě si nejsme vůbec jistí zda-li někomu spíš nespíme na soukromé pozorovatelně u rozestavěného baráku. Ptačí pozorovatelna ale má naštěstí přízemí přístupné a dost místa pro naše nocování. Trochu jsme poklidili a kamarádovu polévku si s chutí vychutnali.

Pozorování západu slunce u sestupu do Vrbětic

Den pátý

Konec dobrý, všechno dobré

Začíná poslední den a poslední kilometry. Naposledy se nám příroda připomíná mokrem a bahnitými cestami, kterých je až do Luhačovic mnoho. Cestou se bavíme anketou, když se místních ptáme, zda-li by nás mohl nějak napadnout jelen. Luhačovice jsou již blízko a já se zkřivenou tváří z bolavých chodidel se tentokrát docela těším na konec vandru. Když už jsme skoro na konci a došli jsme k Luhačovické přehradě, tak se převlékáme do nejčistšího oblečení co máme. A z mých nohou jakoby bolest úplně opadla. Přicházíme do lázeňského střediska, procházíme zahrady a ochutnáváme Vincentku. V hlavách si přehráváme co vše jsme za ty dny viděli a prožili. Neuvěřitelný vandr zakončujeme v kouzelné kavárničce Jizba s výběrovou kávou a zákusky. Nejdelší vandr jaký jsem zatím šel, mi zůstane v paměti velmi dlouho.

Vybavení

Z vybavení vypisuji hlavně to zajímavé. U bot a čelovky bohatě posloužily produkty z Decathlonu.

Chci speciálně vyzvednout produkty od:

Ostatní

Lékárnička Supportmed (166 g)
KPZ, vlastní (100 g)
Trekové hole Fizan Compact 4 (338 g)
Miničelovka Petzl BINDI (34 g)
Peněženka Mighty Wallet (13 g)
Zubní kartáček GUM Travel (19 g)
Skládací láhev Platypus Platy Bottle 2l (36 g)
Skládací láhev Platypus SoftBottle 1l (25 g)