Fotografie je dnes již nedílnou součástí cestování. Často se o tom ve svých článcích zmiňujeme a snažíme se vám vždy doporučovat jaká místa stojí za to si vyfotografovat. Je vcelku jedno zda používáte foťák či mobil, důležité je, že si své prožitky tímto způsobem uchováte do budoucna a možná je i nějak dál využijete. Tohle všechno je jedna stránka věci fotografování na cestách. Ta druhá spočívá v tom, že každá fotografie má svůj příběh. Jen vy víte za jakých podmínek ta či ona fotka vznikla, co se v tu chvíli dělo kolem vás, na co jste mysleli apod. Jsou to věci, které obvykle zůstávají dalším lidem skryty. My jsme vybrali několik svých fotografií z cest a podělíme se s vámi o jejich příběhy. Třeba vás takto budeme i určitým způsobem inspirovat.
Vybraná pětka Goodbodyho
Bílý daněk
Brno se může pyšnit nádhernou oborou Holedná, kde kromě kouzelných lesních zákoutí můžete spatřit volně žijící zvěř jako jsou daňci či mufloni. Procházel jsem touto oborou, foťák zavěšený na krku a dlouho jsem žádnou zvěř neviděl. Až do chvíle, kdy si mou pozornost získala fotografka, která měla v rukou foťák s velkým teleobjektivem a něco fotila ve stráni. Jakmile jsem se tím směrem podíval, pochopil jsem. V klidu tam ležel bílý daněk a vedle bylo pár dalších, již běžně zbarvených. Začal jsem taky fotit a pořídil několik záběrů. Daněk to bral celé s klidem, jakoby byl na něco takové zvyklý. Možná byl, těžko říct. Focení bílého daňka se stalo mým nejemotivnějším zážitkem v oboře Holedná a a vůbec nevadilo, že byla docela zima a brzy začalo i pršet.
Přejdeme suchou nohou
Nedaleko Opavy leží tzv. Kozmické ptačí louky. Jde o malebnou ptačí rezervaci, kde se také nacházejí divocí koně – Exmoorský pony. Pro lepší pozorování tady byla postavena věž, takže každý může mít skvělý přehled. My jsme s Mirindou navštívili tohle místo někdy v březnu. Byl silný vítr a všude hodně vody. Voda se rozprostírala i před vyhlídkovou věží. Co teď? Vyzujeme se a vkročíme do ledové vody? V každém případě jsme věděli, že na věž chceme, když už jsme tady. Chvíli jsme tam stáli a zvažovali jak to udělat. Až Mirinda navrhl, že to prostě takříkajíc prubnem a půjdeme obutí. No tak jo. Nakonec nás samotné příjemně překvapilo, že se nám podařilo přejít suchou nohou k věží a posléze i zpátky. Pozorování z věže za to riziko stálo, tomu věřte.
Nádherný západ Slunce
Do Brna jezdím rád z mnoha důvodů. Tady se vždy dá něco zažít a někdy může jít o skoro banální věc. Západ Slunce jsem viděl nesčetněkrát a společně s jeho východem považuji tento přírodní zázrak za nejkrásnější barevnou televizi na světě. Jel jsem tenkrát od hlavního nádraží šalinou (v Brně tramvaje nejezdí, tady jsou šaliny) abych se dostal k Mirindovi domů. Už z okna šaliny mě zaujalo „divadlo“, které na obloze vytvářelo zapadající Slunce. Tohle si prostě musím vyfotit, říkal jsem si. Jakmile jsem tedy vystoupil na své zastávce, vytáhl jsem foťák, počkal až odjede šalina a udělal několik snímků. Zkrátka a dobře, přírodní krásy můžete zažít i když jste zrovna ve druhém největším městě České republiky.
Tam to bude ono, uvidíš
Jedna z výhod novinářské práce spočívá v tom, že poznáte hodně zajímavé lidi. Já měl třeba tu možnost navštívit cestovatele a fotografa Jiřího Kolbabu, abych s ním udělal rozhovor do magazínu Toulavé Šlápoty. Vše proběhlo skvěle, udělali jsme rozhovor a ještě i tak různě poklábosili. Nakonec jsem se ho zeptal, zda si ho mohu vyfotit. Mít vlastní fotky jsem prostě musel. Jirka se rozhlédl po místnosti a prohodil: „Jak bychom to, kde bychom to? Už vím, uděláme to jinak. Já sem do baráku stěhuji dolů do prostor garáží svou firmu (kancelář). Půjdeme tam, to bude ono, však uvidíš.“ No dobrá, nechám se překvapit, pomyslel jsem si. Jakmile jsme následně přišli na místo, pochopil jsem. Na stěně a v regále bylo velké množství nejrůznějších artefaktů, které si ze světa přivezl. Ano, měl pravdu, tady je to skutečně ono. Jirka mi zapózoval na gauči a já ho vyfotil. Výsledek vidíte sami.
Narozeninové překvapení
Opavského cestovatele Jiřího Blatu znám dlouhá léta. Sjezdil snad celý svět a je to nejlepší odborník z řad cestovatelů na Afriku. Když před několika lety slavil své 70. narozeniny, rozhodli jsme se ho s několika kamarády navštívit a předat mu takový malý, ale symbolický dárek. Přišli jsme neohlášeni, Jirka si na nás přesto udělal čas a bylo vidět, že ho to těší. Narozeninové přání s fotografií táborových stanů říkalo prakticky vše. Ve chvíli, kdy si ho se zaujetím četl, jsem ho vyfotil. Následně jsme poseděli u vína a hezky si popovídali. Byly to příjemné a dojemné chvíle s člověkem, který ovlivnil několik generací cestovatelů, trampů, táborníků a skautů.
Vybraná pětka Mirindy
Utopené klíčky od auta
Byli jsme totiž už třetím dnem na Madeiře a měli naplánovaný výlet za pozorováním veleryb. Měli jsme půjčené auto a po výletu jsme odjeli na blízkou pláž s černým pískem. Auto jsme nechali nad pláží na parkovišti. My jsme se těšili na schlazení v oceánu. Roztáhli jsme deky a šli do vody. Po pár metrech jsem si uvědomil, že jdu v plavkách už od auta. No a kam jsem dal klíčky? No samozřejmě do kapsy. Klíčky jsem našel, načež mi došlo, že mořská voda na elektronické otevírání nebude to nejlepší. Když jsme se později vrátili k autu, dálkové otevírání nefungovalo. Do auta jsme se dostali aspoň klíčem, ale nastartovat nešlo. Imobilizér nás nepustil. Zachránil nás až moc hodný Bruno z půjčovny, který nám po hodině čekání přivezl náhradní klíče a uvěřil nám, že v našem klíči se vybila baterie.
Noční návštěvníci
Na vandru Třídenní trek po řekách Oslavy a Jihlavy jsme první den našli poblíž místa, kde jsme chtěli nocovat i krásný dřevěný přístřešek. Došli jsme k němu a byl to úplný hotel! Po večeři jsme šli docela brzo spát, byli jsme unavení. Kolem asi jedné ráno jsme slyšeli jak se blíží skupinka lidí. Měli stejný nápad jako my a chtěli zde přenocovat. Jen jsme hlesli: „Jestli nebudete chrápat, tak zůstaňte“ a spali jsme dál. Parta chlapů si roztahala pelechy, zavoněli nám klobáskami a šli taky spát. Druhý den jsme vstávali mezi prvními a snídali venku. Načež jsme slyšeli zevnitř: „Ty vole ten Karel šíleně chrápal!“. Další dodal: „No ty vole! Já se divím, že ti dva co tu spali, ho nenakopali doprdele!“. Třetí člen a pak i první dodali postupně: „Já taky!“. A my chtěli jen se smíchem zahlásit z venku: „Já taky!“ …
Spaní jako na obláčku
Tohle se nám tuze povedlo! Plánovali jsme poznat Slovinsko a spát téměř každou noc někde jinde. Jedno spaní bylo speciální. Dřevěná chatička na slovinském venkově u místních na farmě. Chatka měla otevřený prostor a spalo se na půdičce. Jen kvůli tomu jsme si brali do Slovinska spacáky. A večer se objevila milá místní kočička, která se ale moc nekamarádí s návštěvami. No, nás si zalíbila ihned. Když jsme ulehli ke spaní, tak po pár hodinách jsme ji slyšeli jak různě chodí dole po stole, lavici, … Ráno jsme se vzbudili a kočička nám spala v klubíčku pod nohama na spacáku. Kočička zřejmě umí nahoru i dolů po žebříku a rozhodla se využít hostů s tak měkkoučkými spacáky. Měli jsme totiž naše péřáky Cumulus X-Lite 300, ve kterých je spaní skoro jako na obláčku.
Špatné počasí nás nezastavilo
Když jsme byli v Rakousku, chtěli jsme si vyrazit na pěkný výlet. Našli jsme cestu na kopec, kde měly být žebříky, stupačky a podobný adrenalin. Už ale cestou od auta nám moc nepřálo počasí. Mrholilo a byla dost hustá mlha. Tím jsme se ovšem nenechali zastrašit. Vylezli jsme první žebřík, pak druhý i třetí a postupně nabírali výškové metry na kopec Waldeggersteig. Doteď jsme byli pořád v husté mlze. Osud tomu ale chtěl, že najednou mlha začala řídnout a mi viděli jak se paprsky slunce doslova vykreslují v prostoru. To byl tak úchvatný pohled! Prohlíželi jsme si to několik minut, než jsme vyrazili dál. Postupně mlha řídla čím dál více a my se nakonec dostali nad mlhu. Z vrcholku jsme pak sledovali jak mlžné mraky pokrývají celé údolí a valí se jako jedno velké bílé moře.
Není na škodu projet se pořádnou Škodou
To jsem se ocitnul ve Strakonicích a jel s rodinou na výlet. Velmi blízko je totiž Rozhledna jakou svět neviděl, a to už jen z názvu je tak zajímavé, že byla škoda se tam nepodívat. Ale když jsme u té škody, určitě nebude na škodu se tam podívat pořádnou Škodou! Měl jsem tak poprvé možnost vyzkoušet si auto, které už dnes často neuvidíte. Nádherná a jako nová – Škoda 105 S z roku 1984. Zapomeňte na jednoduché nastartování. Zapomeňte na posilovač řízení, ABS a jiné výdobytky moderních vozidel. Tohle je hučící železná mašina, kde se o vše musíte postarat sami. A kde musíte pořádně dávat pozor. Zběsilou jízdu na nedalekou rozhlednu, jakou svět neviděl, jsem zvládl, ale byl to silný zážitek. Klobouk dolů, jak auto pořád šlape. Už se těším až si to vyzkouším znovu.
