Obyčejná holka, cestovatelka, člověk s neuvěřitelnou výdrží a vůlí. To všechno se hodí na Moniku Benešovou. Sice o sobě říká, že cestovatelka není, ale klidně by se to slovo pro ni hodilo. Sama zvládla Pacifickou hřebenovku (Pacific Crest Trail – 4286 km), vylezla na Kilimandžáro (5895 m n. m.) a taky na nejvyšší horu světa Mount Everest (8848 m n. m.). O svých cestách pořádá přednášky, při nichž působí velmi uvolněně a sálá z ní neskonalá chuť k životu (můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti na přednášce). Tohle všechno „dává“ se zdravotním hendikepem – trpí Crohnovou nemocí (chronické onemocnění trávicího traktu). Snad vás rozhovor s ní inspiruje.
Moniko, vybavujete si okamžik, kdy jste si poprvé řekla chci cestovat? Na co všechno jste přitom myslela?
Tak já cestuji odmalička, tancovala jsem ve folklorním souboru a později jsem působila v tanečním. S nimi jsem procestovala půl Evropy. Zcela zásadní je ale spíše to, kdy jsem začala cestovat sama a to je rok 2016, kdy jsem se vydala do Španělska projít Camino de Santiago, Svatojakubskou cestu. Byl prosinec, takže cesta byla téměř prázdná. Byl to naprosto jedinečný zážitek. A na co jsem u toho myslela? Prostě jsem si to užívala, učila se vážit si maličkostí a žít naprostou přítomností, každým krokem, každým novým ránem a každým večerem, kdy jsem usínala s úsměvem na tváři.
Vaši nejbližší vám více fandili nebo spíše odrazovali? Měli o vás strach?
Zatím bohužel nejsem rodič, takže nedokážu se vcítit do strachu rodičů. Ale logicky o mě měli strach, to je jasné. Zároveň si myslím, že se v nich pralo i to, jak moc mi fandí. Nikdo mě neodrazoval, naopak. Hřebenovku jsem dokončila jen díky nim. Rodiče mi dokola opakovali, že už jsem moc daleko a nesmím to vzdát. Při odletu na Everestovou expedici mi zase táta řekl, že ho neskutečně seru, ale že to mám dokázat. Bez rodičů bych nedokázala vůbec nic, vím to.
Rodiče mi dokola opakovali, že už jsem moc daleko a nesmím to vzdát.
Monika Benešová
Zvládla jste Pacifickou hřebenovku jako téměř nezkušená začátečnice pro pobyt v přírodě. Dá se říct, že vás to nakoplo k dalším cestovatelským cílům?
Já bych ani neřekla, že mě Hřebenovka nakopla k dalším cestovatelským cílů, to ne. Ukázala mi úplně jiné věci, především to, jak silná je lidská psychika a vůle. Že dokážeme všechno.
Jít na Mount Everest zní samo o sobě bláznivě, pokud nejste dobrá horolezkyně. Co vás motivovalo k takovému výstupu?
Malé děvčátko, které v 5 letech na Vysočině vidělo v televizi dokument o Everestu, to děvčátko se zamilovalo. Nevědělo, že je to nejvyšší hora světa. Poté jsem 25 let snila, celý život šetřila, 10 let trénovala, lezla a 2 měsíce dřela v Nepálu, kdy se nám před výstupem na Everest povedlo vylézt další dvě hory. Já jsem trénovala opravdu každý den v základním táboře, měla jsem nespočet svalových horeček, nohy do krve, vrazila jsem si i mačku do stehna, když se pode mnou probořil ledopád, ale nevzdala jsem se. Nechtěla jsem jít s žádnou obrovskou expedicí, takže jsem měla jednoho Šerpu. Proto je můj Everest především o příbězích Šerpů, které jsem tam poznávala, potkávala a poslouchala. Trénovala jsem s nimi, vařila, nosila vodu i prováděla vynášky.
Prostě člověk musí vstát a jít dál.
Monika Benešová
Na svých cestách jste jistě zažila chvíle, kdy jste toho měla tzv. plné kecky. Co vás přesvědčilo nevzdat to?
Je to vlastně stejné, jako v životě. Prostě člověk musí vstát a jít dál. Přes bolest, fyzickou i psychickou. Ale všichni máme v sobě neskutečnou vnitřní sílu, totiž, každý z nás máme svůj vlastní příběh, který má v sobě hodně bolístek. A právě tu bolest dokážeme přeměnit v sílu a s tou dokážeme zázraky. Je to v každém z nás.
Máte nějakou radu pro ty, kteří se bojí vystoupit z komfortní zóny, ale chtěli by?
Já po tom všem teď věřím, že když člověk něco skutečně chce a dře na tom, tak máme všichni šanci dokázat to, co si přejeme. Vlastně vůbec nejde o Everest, každý máme to svoje, někdo sny rodinné, další pracovní a někdo cestovatelské. Všechno to ale začíná tím, že člověk musí opustit komfortní zónu. A bolí to. Všechno to bolí, nebudu lhát. Ale stojí to za to. Já mám Crohnovu chorobu, nevyléčitelnou autoimunitní chronickou chorobu, takže možná jsem měla tu nejmenší šanci vylézt na vrchol, ale přesto jsem tam stála.
Hlavně se z toho neposrat.
Monika Benešová
Řekla byste o sobě, že dnes už jste profesionální cestovatelka?
Já nejsem ani cestovatelka, ani horolezkyně. To, že jsem vylezla na nejvyšší horu světa, to neznamená, že jsem horolezec. Jsem naprosto obyčejná holka z Moravy, která má jen své motto: Hlavně se z toho neposrat.
