Jedna z nejlepších věcí, kterou může člověk udělat je splnit si svůj sen. Když se poprvé objevil Covid v roce 2020, člověk si říkal, že se svět nemůže už víc zbláznit. Všichni museli zůstat doma a o cestování si mohli nechat zdát. Později se ale objevily pravidelné cykly cestovatelských přednášek streamovaných online v rámci festivalu Kolem světa. Čistě po náhodě mě trklo upozornění na facebooku a já hned zakoupil „vstupenku“ na přednášku o Madeiře. Po shlédnutí v lednu 2021 jsem zůstal s úžasem. „Tam chci“, říkal jsem si. Vysnili jsme si, že se na ten tropický ostrov podíváme. O pár let později jsme měli vše připraveno a naplánováno si ten sen splnit. Vyrážíme na Madeiru!
Cesta na Madeiru, aneb Když se podaří vše, co se podařit má
Kdo je připraven, není překvapen
Vyrážíme na Madeiru … no … to ale nutně musí zahrnout leteckou dopravu. Pro někoho je to úplně normální. Pro nás to ale jednoduché nebylo. V podstatě jsme nikdy sami neletěli. A pro jistotu jsme si vybrali ostrov v Atlantiku, který má krátkou přistávací dráhu jen pár metrů nad mořem a řadí se mezi nejnebezpečnější na světě. Navíc na Madeiře u letiště často silně fouká což omezuje letecký provoz. Udělali jsme si proto důkladnou přípravu. Poradili se se zkušenějšími kamarády, načetli návody, tipy a triky. Zkoukli jsme i návodná vida, pro jelita jako jsme my, jak projít letištěm až do letadla. Čeká nás i přestup v Lisabonu a cestujeme s odbaveným zavazadlem. Ve vzduchu se nám zvedalo spoustu otazníků, ale inu, všechno je jednou poprvé. Letenky máme a po měsících příprav nastal den D.
Mimochodem pro zavazadla doporučujeme vybrat jeden z batohů či kufrů u Pod 7 kilo. Mají přesné míry pro maximální využití limitů příručáku a navíc ušetříte na hmotnosti!
Na letišti to vůbec není nějak složité
A všechno šlo jak po másle! Vlakem do Prahy. Autobusem Airport Express až na letiště, kde jsme byli dost brzo a mohli jsme si pokojně celou vstupní halu projít než se vůbec otevřela přepážka k odbavení zavazadel. Pán u přepážky nám vše s úsměvem vysvětlil. Ujistil nás, že v Lisabonu nám zavazadla rovnou pošlou do navazujícího letadla a vytisknul nám palubní vstupenky. Teď začíná to pravé vzrušení. Odebrali jsme se k bezpečnostní kontrole a po malinkém zmatku o tom, kde je fronta k pásům, činíme vše potřebné. Elektronika ven, tekutiny ven, vše z kapes. Do dalšího kaslíku mikina a pásek. Jednoduché jak facka a bez žádných problémů jdeme do mezinárodní zóny, kde už zbývá jen počkat na otevření brány (gatu). Stihli jsme i oběd a už šli rovnou směrem náš gate.
Na letišti pořád na něco čekáte
I správnou frontu u gatu jsme postupně vyluštili (na palubní vstupence „Boarding zone“) a po dalším čekání se dostali do letadla. Vzrušení narůstalo každou minutou a při popojížďkách na ranvej a bezpečnostní instruktáži stevardek, přemýšlím, že létání je vlastně nekonečné čekání. Čekáte, než se otevře přepážka k odbavení zavazadla, čekáte ve frontě na přepážku, pak čekáte ve frontě na bezpečnostní kontrolu. Čekáte i ve frontě u gatu a úplně nakonec čekáte než se vůbec odeberete ke vzletu. No prostě člověku se to napoprvé zdá nekonečné. Nicméně člověk je napoprvé rád, že je rád. Při vzletu vás akcelerace doslova posadí do sedačky a s odlepením letadla od země se mi zamotala hlava.
Z letadla jsou nádherný výhledy, jen musí být hezké počasí
Nabíráme výšku a pilot krátce po vzletu otáčí letadlo o 180 stupňů, aby nabralo správný směr. Pořád si nejsem jistý, jak to na mě celé působí, ale vzrušení je tak velké, že mi ani nedovolí myslet. Po pár minutách letadlo nabere výšku a vyrovná se. A já můžu začít pozorovat tu nádheru venku. Takové pohledy se člověku jinak nenabídnou. Přelétáme česká města a vesnice. Létání je opravdu nádhera, zvlášť když k tomu přeje dobré počasí! Po nějakém čase přelétáme švýcarské Alpy a to je pohled přímo pro boha. Horská sedla se střídají se zasněženými vrcholky a ledovci. Na nebi ani mráček, a proto jsem mohl pořídit i několik moc pěkných záběrů. Myslel jsem, že čas v letadle strávím třeba u seriálu. Ale tento dokument naživo s názvem „Alpy z výšky“ je mnohem lepší.
Lisabon má velké letiště, vše šlo ale dost jednoduše
Později už přelétáme španělskou krajinu, která také nabízí moc pěkné pohledy z výšky. Sestupujeme a rotujeme na letiště v Lisabonu. Přistání bylo ještě hladší než vzlet. V Lisabonu nás nabral autobus u letadla a odvezl až do haly terminálu, kde jsme pokojně čekali až zase uvidíme otevřený gate k odletu na Madeiru. Ve volném čase jsme se občerstvili, byl už večer a na letišti nebylo nějak moc přeplněno. Gate jsme pak našli rychle, fronta taky odsejpala a autobusem zase až k letadlu. Už jsem nebyl tak vzrušený, že bych mohl skákat do stropu. Druhý vzlet už jsem, opět s mírným zamotáním hlavy, zvládl v pohodě. Vlastně je to celé fakt sranda a možná je zbytečné si z toho dělat předem takové vrásky.
Z letadla je krásné sledovat západ slunce
Let z Lisabonu na Madeiru trvá hodinku a půl. Klidný let a sluníčko pomalu zapadá. My sedíme na dobré straně a můžeme celý západ sledovat z okýnka. Pod sebou máme bílé moře z mraků a nad nimi zapadající slunce na obzoru, kde se nebe zabarvuje do oranžové, červené až hnědé. Opět neodolatelné přírodní kino a příležitost k pár fotkám. Škoda jen, že jsme měli trochu špinavé okénko. Ani jsme se nenaděli a už se setmělo do úplné tmy. Začali jsme sestupovat, ale upřímně, když je všude tma, málem ani nepoznáte, že klesáte. Po chvilce vidíme rozsvícená města na Madeiře. My jsme už tak nízko a prolétáme kolem letiště. Otočka a pohodové přistání s prudší brzdou. Za pár desítek minut stojíme před letištěm se zavazadly a plní úžasu, jak se to všechno povedlo a jak jsme to zvládli. Jsme dobří!
… jenže … jak se říká, každá mince má dvě strany …
Cesta domů, aneb Když je příroda mocnější než člověk
Počasí nám nepřálo
Posouváme se v čase o 14 dní, kde jsme strávili neuvěřitelně úžasný čas na Madeiře. Ten ostrov je opravdu ráj na zemi. Poslední noc na ostrově máme v ubytovně u letiště. Letadlo nám totiž letí už v 9:50, tak ať se nemusíme ráno tolik honit. Než jdeme spát, tak z dobrého místa chvilku koukáme na ranvej jak letadla přilétají a odlétají. Po asi hodině už na letišti, žádné letadlo není a žádné další se nemá k příletu. Tak jdeme na ubytování spát. Ještě před usnutím se ale dočítáme o silných poryvech větru, a že na letiště nelze přistávat. Přílety jsou odkláněny na sousední ostrov Porto Santo nebo Kanárské ostrovy. Jiná letadla jsou poslány zpět. Celí nervózní nemůžeme usnout z obav. Snad se to do zítra zlepší.
Potřebujete na letišti nějaké letadlo mít, abyste mohli odletět
Druhý den jsme už kolem půl sedmé ráno na letišti. V hale je spousta spících cestujících, kteří nemohli odletět a na tabuli svítí jeden zrušený let za druhým. Náš zatím žije, no nezbývá než čekat. V aplikaci Flight radar mezitím sledujeme jak ranní letadla dělají před ostrovem ovály. Většina to pak otáčí zpět nebo jinam. Přesto ale výjimečně nějaké letadlo přistane a my pochopili, jak to tady chodí. Madeira není výchozí stanicí pro žádné letadlo. Tady to funguje tak, že co přiletí, to hned odletí. Takže letadlo musí vždy nejdřív odněkud přiletět. Jak jsme ale zjistili, zřejmě je mnohem snazší z Madeiry s letadlem odletět než přistát. Nicméně náš let stále ještě je na tabuli s nadějí, že se to podaří. Navíc se právě podařilo jednomu jinému letadlu přistát!
Naděje umírá poslední
A po chvilce dalšímu. A dalšímu! To přináší hodně nadějí. I my začínáme věřit v dobrý konec. Dokonce už jsme nechali i odbavit zavazadla a za bezpečnostní kontrolou čekáme v mezinárodním prostoru. V aplikaci už vidím naše letadlo na cestě z Lisabonu. Lifrují jedno letadlo a vzápětí druhé, a pak i třetí. Naše letadlo už dělá kolečka u Madeiry, nejspíš chtějí nejdřív nechat odletět všechny tři letadla z Madeiry. První letadlo už na ranveji čeká na pokyn k odletu a vedle čekají připravená zbylá dvě. Celé to ale trvá nějak dlouho. Naše letadlo mezitím dělá už čtvrtý ovál. No hurá, první letadlo jde pryč. I druhé! Třetí ale zase musí čekat. My zase čekáme u gatu a na aplikaci koukáme, jak to drama dopadne. Třetí letí pryč. V tu ránu ale naše letadlo dokončí desátý ovál a obrací to zpět směrem Lisabon …
Aerolinka moc nekomunikuje a nikdo nic neví
Nemůžeme uvěřit vlastním očím. Naše letadlo nabírá výšku a nehodlá se vracet. Podmínky pro přistání jsou asi příliš nebezpečné kvůli silnému větru. A průser je na světě. Ani nám nikdo nic neřekne, co se vlastně děje. Až když se jdu zeptat činovníka u gatu, mi borec potvrzuje, že je náš let zrušen. Prej máme počkat, po chvíli vyhlásí zrušený let a dají instrukce, abychom si odbavená zavazadla zase vyzvedli zpět. Mám v hlavě maglajz, myšlenky jdou všemi směry. Dostávám SMS od letecké společnosti, že máme čekat na zprávu s termínem náhradního letu. Volám na leteckou společnost, ale zákaznická linka je přetížená a ani se nedostanu k operátorovi. Po nějaké době si teda jdeme vyzvednout zavazadla, kde čekají dvě zástupkyně letecké společnosti, které odpovídají na dotazy.
Čekejte na SMS, to se vám snadno řekne
Vystojím si tedy frontu k paní. Ptám se, co máme dělat. V takové situaci jsme se ještě nikdy v životě neocitli. Instrukce jsou ty stejné, čekat na zprávu s termínem náhradního odletu. Ptám se, kdy tak ta zpráva přijde? Kdy se bude zase lítat? Bude ve zprávě, že další let je za dvě hodiny nebo až za dva dny? Paní sveřepě odpovídá na každý dotaz smutným „nevím“. Dostali jsme nějaké menší poukázky na jídlo a tím to haslo. Nevíme nic. Další let může být ještě večer a nebo až za týden. Počasí může být dobré, a může být i špatné. A my jsme na malém ostrově v oceánu a není jiné cesty zpět než letadlem, které nám tu chybí. Nehledě, že nás doma čeká kočička, o kterou se musíme postarat nebo pracovní povinnosti. Teď teprve nastupuje opravdová hysterie a obavy.
Nevíte co bude, a tak přichází panika
Velmi, velmi, velmi nepříjemné pocity. Nepomáhá ani to, že naše zavazadla prostě ne a ne přijet. Ostatní ale taky čekají, tak v tom aspoň nejsme sami. Jdu za paní ještě jednou s jinými dotazy. Pokud by byl náhradní let až další den, tak nám aerolinky zaplatí ubytování za rozumnou cenu, jídlo i dopravu. No to je sice hezké, ale furt nevím, kdy ten náhradní let bude, takže se z letiště nepohneme. A navíc už začíná na Madeiře sezóna a všechno je vybukované, teda pokud nechceme spát na jachtě za 2000 euro na noc. Nevíme co budeme dělat, nezbývá než v tom mučivém hysterickém nevědomí čekat dál. Frustrace a hněv se zvládá velmi těžko. Aspoň jsme konečně dostali batohy a já navrhuju ať se jdeme pořádně najíst. Už je kolem jedné odpoledne a s plným žaludkem je to vždy o trochu lepší.
Vše se ale jednou v dobré obrátí
Plné břicho nás uklidnilo. Zpráva o odletu stále nikde a vymýšlíme bojový plán. Necháme bagáž v úschově zavazadel a půjdeme se na chvilku projít ven před letiště na sluníčko a čerstvý vzduch. Po hodince se vracíme do haly a já se jdu zeptat další paní u okýnka letecké aliance co a jak. Tato paní už je konkrétnější. Údajně mi má SMS s náhradním letem přijít do hodiny od zrušení letu. Trochu jsem vyvedl paní z míry, neboť jsem ji informoval, že už to jsou 4 hodiny a zpráva nikde. No, jestli prej nepřijde do večera, tak se máme stavit znovu. A to víte, že už tam večer nebyla! Potvora. Nicméně můj mozek už začal přemýšlet jasněji. Dívám se na internet na stránky aerolinky do mého účtu. A s velkým jásotem nalézám termín náhradního letu. Příští den ve čtyři ráno. Ufffff.
Na letišti už jsou na tyhle situace zvyklí
Bylo před třetí odpoledne. Zbývá teda spálit čas na letišti, probdít noc a kolem druhé ráno už se řadit k odbavení zavazadel. Velká úleva. Další hodiny se různě poflakujeme po letišti. Aspoň že pivo v plechu není moc drahé. Na tomto letišti už jsou na tyto situace zvyklí a lidem rozdávají hromadu skládacích židliček z IKEA, aby lidi nemuseli sedět na zemi. Na aplikaci Flight radar se bavíme sledováním tras letadel a začíná z toho být skoro sledování sportovního přenosu. Letadlo letí, letí … á zase to nevyšlo, tak otočka a druhý pokus … je také neúspěšný. Máme radost, když se výjimečně podaří nějakému letadlu přistát a soucítíme s těmi, kteří právě přijeli na letiště zjistit, že jejich odlet je taky v háji.
Stačí jen spálit čas na letišti a ráno hned první letadlem
K večeru se nejspíš vítr uklidňuje. Posledním 4 letadlům v ten den se podařilo přistát. Naděje pro nás, protože náš let je hned první ten den a povětrnostní situace rozhodně není stabilní. Na letišti lidem rozdávají i takové karimatky, aby měli lidé aspoň trošku pohodlí, když už se musí různě lámat do sedaček. My koukáme na seriál a nemůžu usnout. Čas jde ale rychle, pak už si balíme a jdeme zase do fronty k odbavení zavazadel. Tentokrát nám celý proces až do mezinárodního prostoru utekl rychle. Zase jsme sledovali trasu (asi) našeho letadla v aplikaci, a když začalo dělat opět kolečka, dost jsme znervóznili. Po třech kolech se pilot chystal na přistání a povedlo se. Naděje zase vzrostla. Přece jenom tu to letadlo aspoň je, a zatím pokaždé, když tu přistálo letadlo zase i odletělo.
Vzlet s adrenalinem v krvi, jaký zažijete asi málokde
V mezinárodním prostoru ale překvapivě koukáme, že tu jsou rovnou letadla tři. No tak to přece musí dopadnout! Jdeme ke gatu a postupně se naloďujeme. V letadle opět čekáme, rovnáme se na ranveji. Kolem nás je stále ještě noční tma a jen světla z letiště a přilehlého města. Jsme připraveni, ale ještě čekáme, nejspíš než se vítr trochu uklidní. Pořád totiž slušně fučí. A start. Takovou akceleraci jsme neměli ani v Praze a ani v Lisabonu. Velmi rychlý rozjezd a vzlet. S letadlem to pořádně hází v tom povichru. Stoupáme, ale letadlo se stejně každou chvilku propadne, a pak vás zase posadí do sedačky. Trochu jako na kolotoči. Netrvá to ale dlouho, a my jsme už ve výšce, kde je vítr klidnější. Letíme … teď už jsme věděli, že to dobře dopadne a domů dorazíme jen s jednodenním zpožděním.
Zbytek cesty zpět nám už připadal tak klidný a jednoduchý
Za ten den na letišti jsme byli ale slušně vyčerpaní, takže já rychle v letadle usnul. Přestup v Lisabonu už se zdál být jako absolutní rutina. Jako když přestupujete na nádraží z jednoho vlaku do druhého. Let do Prahy pak byl taky v pohodě. Bylo trochu oblačno a zdaleka jsme neviděli tak pěkné výhledy jako cestou tam. Vyčerpání nás opět uspalo a až s oznámením sestupu jsme začali zase vnímat. Přistání v Praze opět pohoda. Zavazadla jsme měli taky rychle a zbytek cesty do Brna už fakt lážo plážo. Byli jsme ale rádi, že je tato strastiplná cesta zpět konečně za námi. Když na to vzpomínám zpětně, tak to asi až tak hrozné nebylo. Ale na první střet s takovou situací je to, řekl bych, normální. Příště už budeme zkušenější a případný zrušený let, věřím, zvládneme lépe.
… konec dobrý, všechno dobré …?
Nakonec ano. Určitě bychom se bez té eskapády s odletem obešli. A kdo by taky ne, že? Byl to jeden z těch silných zážitků, byť nebyl šťastný. Úžasné a nádherné vzpomínky na Madeiru nám to stejně nevezme. A určitě to nebylo naše poslední létání v životě. Naopak beru to jako velmi dobrý start na všechno to budoucí cestování, které nás ještě čeká. A že máme plánů … Skotsko, Panama, Malta, Dánsko, Vietnam, Austrálie, Kypr, Omán, … kdo ví, kam nás naše cestovatelská srdce zavedou.
