Fotograf, cestovatel, podnikatel, všechny tyto profese se hodí na Jiřího Blatu z Opavy. Muž, který v 70. a 80. letech 20. století dokázal v Opavě vybudovat Okresní stanici mladých turistů, jež se stala pojmem a ovlivnila mnoho lidí a zároveň se mu podařilo začít organizovat cestovatelské expedice, což za komunismu nebylo zdaleka samozřejmostí. Jiří Blata a jeho život na cestách – o tom všem je následující rozhovor.
Kdy jsi poprvé začal cestovat a kolik zemí máš na svém kontě?
Na to se mně lidé ptají často kolik jsem navštívil zemí. Momentálně je ten počet na 135. Byl jsem na všech kontinentech kromě Antarktidy. A kdy jsem začal cestovat? Svou první cestu jsem udělal ve svých 2,5 letech, kdy jsem utekl z domu a nikdo dva dny nevěděl, kde jsem. Ale vážně. Od svých 14 či 15 let jsem cestoval s batohem na zádech. Postupně tak šlo Polsko, Tatry, Bulharsko a další. Běhal jsem závodně na lyžích a v létě orientační běh. S oddílem jsme jezdili na mezinárodní závody do Švýcarska, Finska, a to byly první vzdálenější cesty. No a na závodech v Bulharsku jsem se seznámil s jedním Rusem, se kterým jsem později začal organizovat první expedice po Rusku. První byl Kavkaz, poté Ťan Šan, Sibiř, Pamír. Přišly další cesty jako například Džabal Tubkal nebo Mont Blanc. Aktivity dostávaly stále větší rozměr a přišly náročnější expedice do Afriky a i jinde. Na cestách fotografuji prakticky od samého začátku. To mně stále drží.
Od svých 14 či 15 let jsem cestoval s batohem na zádech.
Jiří Blata
S tím jistě souvisí i vybudování Okresní stanice mladých turistů …
Ano, cestování jsem se začal věnovat profesionálně. Své aktivity jsem směřoval na to, aby se turistika nějak rozvíjela, aby se Stanice turistů rozjela a v Opavě vzniklo slušné zázemí. Cestování se tak otevřelo nejen mně, ale i druhým lidem. Na svou dobu byla stanice unikátním zařízením. V celé republice nic podobného nebylo, a to nejen u nás. Na svých cestách po světě jsem nikde srovnatelné státní zařízení neviděl. Ještě za mého působení na stanici jsme organizovali různé expedice, aby se také stanice zviditelnila. Byly to větší i menší akce. Dělaly se třeba i tábory na Ťan Šanu.
S novými poznatky a zkušenostmi začne člověk samozřejmě podnikat i velmi náročné akce. K těm prvním patřily půlroční cesty spojené s obtížnými sportovními cíli. Jednalo se například o prvosjezdy řek, jižní Afrika nebo Jižní Amerika. Například při cestě do Afriky jsme jeli vlastně do neznáma. Měli jsme jen minimum informací. Peníze skoro žádné, všechno jsme si vezli sebou. Za celou dobu se těch expedic zúčastnilo dohromady okolo 250 lidí. Například v roce 1990 jsme s dalšími kamarády uskutečnili zimní přechod zamrzlého jezera Bajkal. Na stanici jsem byl dvacet pět let a podařilo se vychovat minimálně dvě generace lidí a ti své vědomosti a zkušenosti předávají zase svým dětem.
Je spousta krásných míst, ale já volím končiny, které jsou liduprázdné. Kde příroda je původní, kde máš minimální kontakt s civilizací a kde se dostaneš do úplně jiných dimenzí.
Jiří Blata
Která místa považuješ za nejzajímavější?
Mne fascinují dvě místa. Sibiř a Sahara. Je spousta krásných míst, ale já volím končiny, které jsou liduprázdné. Kde příroda je původní, kde máš minimální kontakt s civilizací a kde se dostaneš do úplně jiných dimenzí. Na takových místech jsi svým pánem, zodpovídáš sám za sebe a sám se musíš umět o sebe postarat. Ještě je tu něco, co jde těžko popsat. Každý to musí zažít sám. Takový večer na Sahaře, kdy ležíš na karimatce a kolem je horký písek, nad tebou hvězdy jako žárovky a víš, že tisíc kilometrů na každou stranu od tebe nikdo není. Nebo na Sibiři, kde jsi na místě, ze kterého je to do nejbližší vesnice týden nebo čtrnáct dní pěšky, Tak to jsou místa, jež v člověku něco nechají. Nemusí přitom jít o vyloženě krásná a příjemná místa. Třeba na Sibiři je tisíce komárů, močály a člověk se tam dostane jen s vypětím všech sil. Lidé by to měli poznat.
Jaké byly hlavní cíle těchto cest?
Na to já kladu velký důraz. Chci, aby každá expedice měla takovou svou nástavbu, své poslání. Samotná akce je samozřejmě počinem k tomu, abychom přivezli nějaké materiály. Fotografie, filmovou dokumentaci, psané poznatky a poté to využili na přednáškách, v reportážích, výstavách. Kdysi jsem dělal i hodně přednášek. Lidé se nikam nedostali a byl o to velký zájem. Kromě těchto věcí bylo hodně expedic sportovních. To znamená výstup na nějaký vrchol, přechod pohoří či sjezdy řek. Několikrát jsme třeba projeli Saharu napříč, projeli jsme i pralesy Orinoka v době největších dešťů a podobně.
Někdy si říkám, že mě tam nahoře má asi někdo rád a chrání mě.
Jiří Blata
Šlo někdy vyloženě o život?
Mockrát. Už jsem si říkal, že jednou napíšu knížku složenou právě z takových příhod. Jsi třeba v místech, kde je občanská válka, projíždíš územím, kde se válčí, která jsou zaminovaná, kde je mezi lidmi neuvěřitelné množství zbraní. K tomu hladomory, nemoci. Každý si řekne, proč tam ti lidé jedou. Jenomže právě taková místa jsou minimálně navštěvovaná. O to víc je původně zachovalé místní etnikum, příroda a vůbec všechno kolem. Člověk tu musí znát správnou míru toho, co si může dovolit. Dnes už mám jisté zkušenosti. Přijedu někam a proti mně se postaví deset chlapů s kalašnikovy nebo oštěpy. Vystoupím z auta s fotoaparátem a po takových deseti dvaceti minutách si je začnu fotografovat a oni mi nic neudělají. Samozřejmě, že mockrát jsem byl inzultován. Často je člověk za hodinu mezi takovými lidmi fyzicky i psychicky vyčerpaný. Nemůžeš nikdy říci jaká bude jejich reakce. Život pro ně nemá velkou cenu. Je nutné s nimi navázat určitou komunikaci. Někdy si říkám, že mě tam nahoře má asi někdo rád a chrání mě.
Co bys poradil začínajícím cestovatelům?
Především, ať začínají z mála. Vzhledem k tomu, že dnes není problém se někam dostat, tak si lidé často koupí letenku a vyrazí do míst, kde jak se říká jde o hubu. A pak jsou z toho maléry. Lidé se rychle dostanou na druhý konec světa, někdy i s cestovkou a poté své poznatky nedokáží vstřebat. Další problém je v tom, že lidé vyrážejí na cesty na krátkou dobu. Doporučuji proto raději si našetřit víc a poté jet na měsíční či dvouměsíční cestu. Jedině tak lze pořádně poznat danou zemi, lidi, kulturu, zvyky. Hodně se dnes také jezdí individuálně nebo jen ve dvojicích. Já si myslím, že aspoň čtyřčlenná skupina je mnohem lepší. A to jak z důvodu vzájemné pomoci, tak bezpečnosti. Dobře sehraná parta má velký význam. Samozřejmě nejlepší rada je jezdit, jezdit a jezdit. Dnes ty podmínky jsou a osobní zkušenost je nenahraditelná. Předčí všechny informace z knížek. Všichni ti, co cestují utváří zároveň sami sebe. Stávají se úplně jinými lidmi. Má to vliv na jejich další život. Aspoň mé zkušenosti takové jsou.
