Po hřebeni Orlických hor a ještě dál

Již nějakou dobu jsem si pohrával s myšlenkou vymyslet nějaký příjemný trek do Orlických hor. A protože jsem nechtěl hned bláznit s Jiráskovou cestou (172,9 km), tak jsem vymyslel kratší verzi na čtyři dny. Je v ní zahrnuta hřebenovka „Orliček“, údolí Olešenky, z Pekla přejdeme Náchod a po hranici CHKO Broumovsko na západ. Dobře si promyslete co si s sebou sbalíte. Kvalitní a lehké vybavení vám dokáže ušetřit spoustu gramů, za což vám poděkují vaše záda i nohy. Před námi leží 83.6 kilometrů s převýšením 1948 m nahoru a 2102 m dolů. Avšak slibujeme bude to stát za to. Po hřebeni Orlických hor a ještě dál je nádherná cesta s neuvěřitelnými výhledy. Navíc nám toto pohraniční území nabízí mnoho vojenských objektů, bunkrů a řopíků. Tak vyrážíme!

Den první

Cesta na hřeben vede jenom vzhůru

Střetli jsme se s mým dlouholetým kamarádem ve vlaku v Doudlebech nad Orlicí a vyrazili, z několik zastávek vzdálenější Rokytnice. Aby si člověk mohl přejít hřeben nějakých hor, musí nejdřív na onen hřeben vylézt. První den nás tedy nečekalo nic jiného než stoupání. První noc jsme navíc plánovali až na hřebeni. Počáteční kilometry byly s mírným převýšením převážně do kopce. Měli jsme ale spoustu sil a povzbuzeni nádherným počasím šly nohy úplně samy. První přestávku jsme udělali až na pěchotním srubu Na holém. Pevnostní objekt byl vybudován k zajištění protitankové obrany sedla. Srub navíc, díky výhodnému postavení, sloužil jako dělostřelecká pozorovatelna pro nedalekou tvrz Hanička.

Výprava po hřebeni Orlických hor začíná u bunkru Na holém.

Od Haničky k rozhledně Anna

Další zastávkou nemohlo být nic jiného než zmíněná tvrz Hanička (která si jistě zaslouží vlastní článek). V areálu najdete Muzeum pevnost Hanička, občerstvení i posezení a v garážích i vojenská vozidla. Oběd formou langoše a piva s výhledem na tank je vskutku nevšední záležitostí. Po načerpání sil jsme se vydali k dalšímu výstupu na Anenský vrch (992 m n.m.) a podobně pojmenovanou rozhledu Anna. Po cestě navíc míjíme a zkoumáme mnoho rozeklátých trosek bývalých bunkrů. Rozhledna zbudovaná v roce 2010 je 17 vysoká a nabízí kruhovitý výhled na široké okolí. Anenský vrch mimo rozhledny také ukrývá dva pěchotní sruby.

Rozhledna Anna je kousek od vojenské pevnosti Hanička.

Hledáme na hřebeni místo ke spaní

O pár kilometrů dále míjíme Mezivrší a již po Hřebenovce putujeme k Pěticestí. Odtud je to již vyloženě po nejvyšších místech Orlických hor. Procházíme kolem Přírodní památky U Kunštátské kaple a brzy jsme již u kaple samotné. Již se připozdívá a my uvažujeme zda-li u kapličky bude vhodné místo ke spaní. Po chvilce rozmýšlení jsme se rozhodli jít dále a najít schované místo v lese. Znáte to, na veřejné místo vždycky někdo přijde. Pokračujeme po červené dále a hledáme vhodné místo pro nocleh. Nakonec jej nacházíme před kopcem Tetřevec na rovném plácku v lese, asi 100 metrů od stezky. Kari rýže od Uncle Bens nám připadala jako hostina.

Cesta po hřebeni Orlických hor se neobejde bez průchodu Pěticestí.

Den druhý

Když vidíte co vás čeká

Vstáváme přiměřeně časně. Balíme a ke snídani se poprvé setkávám s kávou od Drip it. Káva je namletá a nachystaná v sáčcích a s různými příchutěmi. Sáček za roztomilé „nožičky“ zavěsíte na hrneček či kelímek a zalijete vodou. A výborná káva je na světě. Sáček je navíc rozložitelný, takže můžete odpad zakopnout do země. Vynalézavá cesta, jak si dopřát kvalitnější chuť kávy v ultra-light verzi. Pokračujeme po hřebeni, postupně se nám odkrývají krásná a fotogenická panoramata v místech, kde ustupují stromy. Z Tetřevce (1043 m n.m.) najednou vidíme co nás čeká. Členitý povrch pokrývá množství zelené vegetace a uprostřed se táhne úzká cestička, kam až oko dohlédne. Zároveň před sebou vidíme dnešní vrcholy, které musíme zvládnout. Homole (1001 m n.m.), po vrstevnici obejít Korunu a Jelenku a za nimi už Velká Deštná (1115 m n.m.).

Udělejte si někdy čas a vydejte se po hřebeni Orlických hor.

Osudové setkání bylo teprve začátkem

Hřebenovka v okolí Homole byla, i přes značně teplé a suché období, značně nasáklá vodou, což nás trošku zpomalilo. Netrvalo to ale dlouho a první krátká pauza na rozcestí Pod Homolí přišla vhod. Při pauzírování se po chvíli vynořila skupinka dalších nadšených poutníků, se kterými jsme se rádi dali do řeči. Skupinka nocovala u Kunštátské kaple, u které jsme zvažovali nocleh také my. Jak jsem říkal: „vždycky někdo přijde“. A ještě na rozdíl od nás, slezli z hřebenovky na o kousek níže položenou cyklostezku, kde jistě mohli jít v pohodě suchou nohou. Osud tomu asi chtěl, abychom byli vzájemně tak blízko, ale každý jinde, a abychom se nakonec všichni potkali a mohli se krátce poznat.

Vojenské objekty vás budou doprovázet většinu cesty.

Pozor pramen vody nemusí být vždy v pořádku

Následoval krátký úsek po vrstevnici, kde jsme onu skupinku s naším tempem předběhli. Cestu mezi stromy občas vystřídal smutnější pohled na paseky. Za pár kilometrů jsme objevili Valinův pramen, jež jsme chtěli využít pro zdroj vody, neboť nám zdroje pomalu docházely. Nicméně voda spíše (ne)tekla a po pár decích nabrané vody, jsme pozorovali podezřele žlutý nádech, který nevěstil nic moc dobrého. Vodu jsme tedy vrátili do přírody a mezitím nás stihla doběhnout horská skupinka, kterou jsme potkali dříve. Podali jsme zprávu, že voda není dobrá a chvíli jsme všichni drželi tempo a povídali si. Po pár minutách jsme ale přidali a skupinku nechali opět svému osudu. Cesta na Velkou Deštnou už pak uplynula jako voda. Možná i proto, že jsme měli žízeň a vidina vrcholového piva byla opravdu silný motivační stimulant.

Nic nechutná tak dobře jako vrcholové pivo

A pak to přišlo. Srub na Deštné, lavičky a několik turistů okolo. Shodit bágly, vyzout boty i ponožky a dát je sušit, nechat si věci na lavičce (kdo by to kradl, vždyť na horách potkáte snad jen výlučně lidi dobré vůle …) a honem do srubu pro to vytoužené vrcholové pivo. Nic nechutná tak dobře jako vychlazené pivo po zdolaném kopci. Plní euforie jsme si to užívali a nabírali síly. Samozřejmě jsme ve srubu nakoupili ještě nějaké suvenýry a pánové za barem nám ochotně doplnily veškeré zásoby vody. Fantazie. Na místě jsme strávili dobrých 50 minut. S blížícím se obědovým časem ale začal stoupat ruch lidí. Čehož jsme využili, sbalili si saky paky a šli se podívat na rozhlednu, která byla poblíž.

Po hřebeni Orlických hor je spousta výhledů.

Výhled z Velké Deštné široko daleko

Netradičně stavěná rozhledna s působivým designem může působit na první pohled jako pěst na oko. Nenechte se ale zmást, vnější obložení není kovové, ale dřevěné. Půdorys rozhledny navíc kopíruje tvar vrstevnice. Vyhlídková plošina je ve výšce 17,34 metrů a nabízí úchvatnou podívanou. Na Polsko, Broumovsko, Krkonoše, Svitavskou pahorkatinu nebo Jeseníky. Přitom je rozhledna otevřena teprve od roku 2019. Rozhledna je velké turistické lákadlo, které sem přivádí značnou turistickou návštěvnost nejen z Česka, ale také z blízkého Polska. Netrvalo tedy dlouho a pokračovali jsme z Velké Deštné většinou sestupem po červené dál. Plán byl totiž si na věhlasné Masarykově chatě – Šerlichu dát vynikající oběd. Mimochodem, někde před Malou Deštnou jsme znovu předhonili kolegy horaly. Bůh nás prostě chtěl svést dohromady.

Vydat se po hřebeni Orlických hor a nenavštívit rozhlednu na Velké Deštné? To snad ani nejde.

Na Šerlichu – hostina jako pro krále

Hlad nás hnal velkou rychlostí. Na Šerlichu bylo také poměrně rušno, místa ale byla habaděj. I pro naše kamarády, kteří nás tento den již po čtvrté zdravili. Vývar, hovězí gulášek a pivo. Jako dezert kusanec štrůdlu se šlehačkou a kafe. Nebudu lhát, připadali jsme si jako králové. Aspoň na chvíli, neboť cesta z chaty dále se nesla v duchu silného „knedlíkového koma“, což mělo vliv na celkový komfort a rychlost našeho pohybu. Nemůžu tedy říct, že by se mi šlo nějak moc dobře, ale pokračovali jsme a já věděl, že se to brzy zlepší. Cesta se vinula přes kopec Šerlich, Bukačku a Polomský kopec. S trošku ponuřejší náladou, že dojdeme na Vrchmezí, a tím v podstatě hřebenovka Orlických hor končí, jsme pokračovali vpřed.

Masarykova chata - Šerlich. Tady vás výborně pohostí. — Masarykova chata – Šerlich. Tady vás výborně pohostí.

V Olešnici huhňá každý, budete i vy

Na Vrchmezí jsme po páté potkali skupinku horalů, kde jsme se již definitivně rozloučili. Naše cesty od tohoto místa mířily jinými směry. Mimochodem na polské straně Vrchmezí je krásná a veliká rozhledna. Určitě se tam skočte podívat. Čas se pomalu posunoval do pozdních odpoledních hodin a my plánovali ideálně večeři v nějaké hospůdce v Olešnici v Orlických horách. Pokud by nebyla otevřená hospoda, tak nakoupit v samoobsluze (jejichž zavíračka se kvapem blížila). Museli jsme trošku pohnout. Byli jsme ale šikovní a vše stihli, navíc Olešnice nabízela více než jednu otevřenou hospodu. Zapadli jsme do hospůdky U Anděla, kde jsme povečeřeli a opět se posilnili pivem s neobvyklým názvem „Huhňák“. Jméno nejspíš nebylo vybráno náhodně, neboť v hospodě huhňal každý, včetně obsluhy. Už se ale začalo rychle stmívat a na místo spaní to byly ještě asi dva kilometry. Akorát jsme skoro potmě stačili postavit spaní a hned zalehli.

Polská strana a rozhledna na Vrchmezí. Na cestě po hřebeni Orlických hor.

Den třetí

Sluníčko vystřídal déšť

Tak jak jsme měli první dva dny nádherné počasí, tak naneštěstí od třetího dne jsme měli úplný opak. Zima, vítr a silný déšť nás utvrdil v tom, že se rychle sbalíme a půjdeme do Nového Hrádku a případně ke zřícenině Frymburk najít rozumný přístřešek, kde v klidu posnídáme. Až u Frymburku jsme našli velký dřevěný přístřešek, který byl již ale okupován jinými tuláky jenž také zrovna snídali. Naštěstí nás ochotně vzali mezi sebe, ale zima a vítr úplně nepřáli našemu vařiči na tuhý líh, jenž ztrácel spoustu tepla. Po jisté chvíli nám došla trpělivost a ve vařiči jsme udělali kontrolovaný ohýnek, abychom si v té zimě mohli dát alespoň trochu teplé kafe. Kolegové nás již opustili a my si chvíli počkali až přestane pršet. Poté jsme mohli vyrazit a údolím Olešenky pokračovat do několikero kilometrů vzdáleného Pekla.

Od pasu dolů úplně mokří

Od Pekla se cesta stočila prudce na sever a postupně nám začalo opět silně pršet. I přes místy vytrvalý a silný déšť jsme dorazili k Jiráskově chatě, odkud byl pěkný výhled na vodní nádrž Rozkoš. Dlouho jsme se ale nezdrželi a zamířili do Náchoda s vidinou dobrého obědu. Náchod nám laskavě nabídnul možnost teplého obědu v suchu a dobití některých spotřebičů, a zajisté i nákup důležitých potravin. Za opětovného deště jsme město opustili, prošli vesnici Babí a dál už to byla cesta většinou cestičkami v louce a v lese. Umíte si představit to množství vody, když je mokrá vysoká tráva, kterou jdete a ještě na vás prší z nebe. Úplně nadšení jsme z toho nebyli, ale i o tom je trek. Po této etapě jsme byli sušší jen od hlavy po pás díky bundám.

Celý třetí den vydatně pršelo. Dokládá to počasí na Jiráskově chatě.

Bunda od Montbell vás nenechá ve štychu

Neodpustím si ale komerční vložku na mou bundu, do které jsem se zamiloval. Ultralight nepromokavá bunda Montbell Storm Cruiser je opravdu špička. Bunda váží roztomilých 284 gramů, ovšem nenechte se zmást. Je to plnohodnotná 3-vrstvá Goretexová bunda s vodním sloupcem 50.000 mm a paropropustností 35.000 g/m²/24 hodin. Výborný střih, stahovatelná kapuce, krk, rukávy i spodní límec. Legované zipy i na dvou bočních velkých kapsách, chytře umístěných nad bederním pásem batohu. Možná, že se někomu může zdát cena vysoká, ale osobně se zaručím, že nebudete litovat. I když budou z nebe padat (s prominutím) hovna, tato bunda vás nenechá ve štychu.

My se drápeme do prudkého kopce. Jiný se nechá vyvézt.

Neuvěřitelný zázrak u manželů Vlčkových

Byli jsme mokří, vyčerpaní a nálada nebyla z nejlepších. My doufali v zázrak, že v Pavlišově budeme moct využít zázemí hostince U Vlčků. A někdo nás musel mít asi opravdu rád. Už jak jsme přicházeli k hospůdce, na nás mávala paní Vlčková ať se jdeme schovat dovnitř. Asi jsme museli vypadat dost zbídačeně. Laskavě nás vzala dovnitř a usadila nás do salonku, kde nebudeme nikým rušeni. Paní nám hned přinesla jídlo, pivo i panáka na zahřátí a měla pro nás velké pochopení, když jsme si po půlce salonku rozvěsili věci. Jen v tričku a trenýrkách jsme seděli a pořád si v hlavách opakovali jaké neuvěřitelné štěstí nás potkalo. Později za námi přišel i pan Vlček, který neustále vtipkoval a měl i pochopení, když jsme si najednou objednali zelenou i rum.

Takový západ slunce jsem už dlouho neviděl

Vůbec se nám z hospůdky nechtělo. Dost možná, by nás v hostinci nechali i přespat. Ale naše tulácké duše musely jít dál. A také díky vzdálené podpoře drahých poloviček jsme na mapách objevili krásný, velký a zastřešený altánek u rozhledny Na Signálu. Jen pár set metrů daleko. Dokonalé místo pro přespání ve špatném počasí. Tentokrát šlo kritérium, že se na tom místu objeví někdo další, šlo úplně stranou. U altánku jsme byli zanedlouho, byl úplně prázdný. Jakoby na nás už čekal. Občas sem tam někdo prošel nebo projel, to nám ale vůbec nevadilo. Rozbalili jsme spaní a šli se podívat na rozhlednu. Nakonec jsme z tohoto místa sledovali dechberoucí přírodní kino. Takový západ slunce už jsem dlouho neviděl. Usínání nám ještě doprovázela skupinka teenagerů, která vylezla na rozhlednu a pouštěla muziku. To nám bylo ale úplně fuk. Byli jsme rádi, že jsme v suchu a s pevnou střechou nad námi.

I takový západ slunce můžete vidět, vydáte-li se po hřebeni Orlických hor.

Den čtvrtý

Jak jsme stihli o dvě hodiny dřívější vlak

Do čtvrtého dne jsme se probudili značně povzbuzení. Ze Signálu jsme to měli do Hronova blízko, čehož jsme využili pro dobrou snídani. A po chvilce promýšlení jsme dospěli k závěru, že asi zvládneme s naším tempem chytit vlak pro návrat, jedoucí o dvě hodiny dříve. S touto motivací jsme propluli Hronovem a rychle ochutnali minerálky. Cesta z města šla do kopce a pak průběžně po hranici CHKO Broumovska. Trasu lemovaly opět lesíky a spousta rozpadlých objektů vojenského opevnění. Byli jsme rychlí, inu hnalo nás kupředu i nepříliš dobré počasí. V malé vesničce Odolov jsme ještě navštívili památník osvobození a do konce našeho putování už to bylo jen kousek. S rychlou zastávkou u bunkru Pod Kolčárkou jsme v pořádku došli do Malých Svatoňovic a onen vlak jedoucí o dvě hodiny dříve úspěšně stihli. Naše vyjímečná cesta dospěla do konce a my plni silných zážitků odjeli do svých domovů.

Vybavení

Z vybavení vypisuji hlavně to zajímavé. Pro doplnění jsem dopsal klasický hliníkový ešus. U bot a čelovky bohatě posloužily produkty z Decathlonu.

I takto může vypadat seznam věcí na trek. Kromě jídla a vody je tam úplně vše.

Chci speciálně vyzvednout produkty od:

Ostatní

Lékárnička Supportmed (166 g)
KPZ, vlastní (100 g)
Trekové hole Fizan Compact 4 (338 g)
Peněženka Mighty Wallet (13 g)
Zubní kartáček GUM Travel (19 g)
Skládací láhev Platypus Platy Bottle 2l (36 g)
Skládací láhev Platypus SoftBottle 1l (25 g)