Stačil jediný „hike“ a propadl jsem nové lásce – Alpám. V létě jsem si splnil jeden ze snů a vydali jsme se vstříc vyšším vrcholkům švýcarských Alp. Zamíříme do výšky 2700 m n.m. Uvidíme horské přehrady, sedla i zasněžené vrcholky. Ale je toho mnohem víc. Tento výlet se stal mou srdcovou záležitostí, proto mne prosím omluvte, v článku superlativy šetřit rozhodně nebudu. Zároveň pro me tento výšlap znamenal hned několik nových „nej“. Nejsilnější pocity ve mě ale stejně zanechaly ty pohledy a panoramata. Ledovec Rhonegletscher nás již očekává.
Už první výhledy byly neuvěřitelné
Vyjeli jsme autem do horského sedla Grimselpass (2160 m n.m.). Už jen cesta nahoru je zajímavá. Serpentinami rychle stoupáte a postupně opouštíte území, kde ještě rostou stromy. Cesta se také vine kolem dvou horských přehrad. Dorazili jsme do sedla, protáhli nohy a po chvilce obdivování prvotních výhledů na vodní plochu, do které padá vodopád ze skály na jednom z břehů. V pozadí zasněžené vrcholky. Ani by mi nevadilo tu sedět celý den a jen se dívat. To jsem ale ještě netušil o jaké nádhery bych se připravil. Po chvilce jsem byl „odtáhnut“ a vydali jsme se cestu.
Cestu jsme si občas museli určovat sami
Naši cestu jsme sledovali po značené horské stezce zanesené i v mapách. Nicméně, abych byl upřímný, takovou kvalitu jako naše světoznámé značené trasy tato stezka neměla. Často bylo nutné si trasu najít a zhruba vědět, kterým směrem se dát. Většinou byly po skalách nebo kamenech nakresleny červené značky, některé ale již značně vybledly. V prvních částech trasy jsme rychle nabírali výškové metry. Občas byla trasa mezi velkými kameny, jindy se šlo přes trollí most z kamenů, nebyly výjimkou ani schody ve skále.
Zelené údolí horského jezírka
Nebudu lhát, byly to občas dost exponované úseky a samotné výškové metry měly velký energetický výdej. Částečné procento řídnoucího vzduchu dané nadmořskou výškou také (pro nás nezkušené) hrál jistou roli. S každým otevřeným výhledem jsem měl tendenci zastavovat a hned všechno fotit. Po pár takovýchto zastavení jsem musel foto-zastávky přehodnotit, jinak bychom na cestě byli ještě dnes. S vypětím sil se nám otevřelo sedlo s horským jezerem Remersee. Celé údolíčko se zelenalo, čehož využilo i stádo horských oveček, které se na trávě páslo.
Nadmořská výška 2700 m pokořena
Mířili jsme stále k našemu nejvyššímu bodu u horského jezírka Grätlisee. Před jeho vrcholkem nás ale překvapilo malé sněhové políčko, které jsme museli překonat. Kdo by to byl řekl, že mě i tento typ terénu potká na cestě horami, kde přes léto sníh nebývá. Ve sněhovém políčku jsme zanechali naše toulavé šlápoty a dorazili k jezeru. Náš nejvyšší bod – hodinky ukazovaly 2700 metrů nad mořem. Pro mne neuvěřitelný milník. Pozdravili jsme několik dalších cestovatelů a namířili si to na skálu, kde byl nejlepší výhled, a kde jsme mohli nabrat síly.
Ledovec Rhonegletscher
To co jsem uviděl byla úplná fantazie. Otevřelo se nám úchvatné dalekosáhlé údolí, které mělo v pozadí vysoké hory pokryté sněhem. A nádherné počasí jen podtrhlo úchvatný kolorit panoramatu. A to pořád ještě není všechno. Část ledovce Rhonegletscher se nám otevřela v celé své kráse. Vypadal jako by stékal z hor a zároveň nehnutě stál. Konec ledovce pak přecházel v ledovcové jezírko. Mimochodem tento přírodní monument má na svědomí řeku Rhônu, která protéká celou Francií a do moře se vlévá v Marseille. Všechno v pozadí hor.
Těžko popsatelná krása
Sedl jsem si na skálu a pozoroval to všechno s otevřenou pusou. Dechberoucí, překrásné, neuvěřitelné, nezapomenutelné a mimořádné. Tato panoramata se mi nesmazatelně zapsala do paměti. A pokud by se nějaký detail přeci jen vytratil, pak si jej rád připomenu některou z té hromady fotografií, které jsem v těchto místech pořídil. Po náročném výstupu nám výhledy dodaly druhý dech. Došli jsme sice do nejvyššího bodu, zde ale náš trek nekončil. Trasa pokračovala blíže k ledovci, před námi bylo ovšem prudký a náročný sestup. Naneštěstí tady ani stezka nebyla moc dobře naznačena. Pouze jsme věděli, kam zhruba se potřebujeme dostat.
Blízká setkání s horskými ovečkami
Sestup byl o více než 350 výškových metrů na pouhých 700 metrech. Asi není překvapením, že nám to trvalo hodinu. Navíc jsme se v půlce kopce dostali do velmi blízkého kontaktu s dalším stádem oveček, kterým jsme zjevně přišli velice zajímaví. My bychom se i taky kamarádili, ale pokud by se beran ve stádu trošku rozběhl, pak bychom se z prudkého kopce zkutáleli až dolů. Naštěstí si seznamování ovečky rozmyslely a nechaly nás v pořádku projít. Postupně jsme se dopracovali k sedlu, kam jsme potřebovali. V sedle bylo totiž další jezírko.
Přírodní lázně v měsíční krajině
Ideální místo, kde nabrat další síly. Shodili jsme batohy, vyzuli se a dopřáli si osvěžující a prokrvující lázeň pro naše nožky. Bylo načase jim konečně něco vrátit, když už nás donesly až sem. V pauze jsme mohli užasle ocenit jak se nám ten kopec povedlo sejít ve zdraví. Z kopce rychlé stékal potok až do našeho jezírka, kde jsme odpočívali. Sedlo navíc bylo velkou změnou, protože místo, kam jsme se dostali nelze označit jinak než měsíční krajina. Šedé až tmavě šedé kamenní a písek, který se nám sypal pod nohama.
Ledovec na vlastní oči
Ze sedla jsme se dostali na vzdálenost jen pár set metrů od ledovce, který je opravdu monumentální. V životě by mě ani nenapadlo, že se někdy uvidím ledovec na vlastní oči. Pohledem na ledovec jsme se unášeli i při našem opětovném výstupu na předchozí nejvyšší bod. Tentokrát ale jinou a příjemnější cestou. I když ten padající písek a kamenní pod nohama také zrovna nepůsobilo největší jistotou. Měsíční krajina se s nabytými výškovými metry změnila zpět na velké kameny a skály. My si užívali výhledy na ledovec a vrcholky hned z několika úhlů.
Když vám zapadne noha do sněhu, budou se vám smát
Cesta k jezírku Grätlisee vedla ještě přes další sněhové pole, ve kterém se mi v jednu chvíli probořila noha skoro až k rozkroku. Nemusel mi nakonec nikdo pomáhat dostat nohu zase ven, ovšem o legraci také nouze nebyla. Chvilky na sněhu jsme si i občas zpestřili i koulovačkami. Brzy jsme byli u jezera a rozloučili se s tímto kouskem horského ráje. U menšího jezírka, trošku níže jsme nohám opět dopřáli lázně. Postupně jsme se mohli navrátit do sedla Grimselpass.
Neuvěřitelné putování u konce
Tímto moje vyprávění o úžasném dni v létě 2021 končí. Alpy jsou nádherné a tento trail také. Na treku se vystřídá čtvero ročních období a povrchů. Krásné cestičky i náročné exponované úseky, kde si musí dát člověk sakra pozor. Přes 800 metrů nahoru i dolů, ale stálo to za to. Vydáte-li se sem také, tak vám přeji hodně štěstí, a také, aby jste došli ve zdraví. Budeme rádi, pokud nám potom napíšete své pocity a podělíte se o fotografie.
